Šití historizující obuvi (část 2)

Posledních pár návodů jsem se věnoval sci-fi proprietám. Ne, že by snad čtenáře nezajímaly. Nicméně prosby a hrozby čtenářů již dosáhly míry, při které je rozumné uveřejnit další část postupu. Bezmála půlroční pauza v pokračování tohoto návodu byla způsobena organizováním různých akcí (mimo jiné i nadcházející bitvy Age of Empires, na kterou se nebojte registrovat!).

Pojďme tedy navázat, kde jsme skončili. V posledním návodu již byla bota na světě, nicméně chyběl jí celý podešev vč. podrážky. Nezbývá než celou botu podrazit. Jak jinak, než ručně.

Podražení boty

Abych mohl k botě přišít kus kůže jako podešev, rozhodl jsem se k již namořené kůži přišít lem. V podstatě jsem si uřízl nožem dlouhý pásek a do něj si kolečkem na značení stehů udělal značky a ty proděravěl šídlem.

Zde je vidět, že jsem opět zkosil hranu pásku, aby lépe doléhala.

Aby se do lemu švy hezky zapustily a vydržely déle vzal jsem jej z jedné strany rýhovadlem.

Díry o stejné vzdálenosti jsem udělal i do okraje boty, kam budu pásek přišívat.

Pásek bude nutné změkčit, tak aby byl poddajnější a přizpůsobil se zahnutému tvaru podrážky. Proto jsem jej nechal chvilku zaplavat ve vodní lázni.

Pak už zbývá jej pouze přišít. Vzal jsem si na to dvě zahnuté jehly (bez nich by to bylo peklo).

Byla to docela fuška, lovit zahnutými jehlami díry po šídle. Tak jsem v pauzách fotil postup (proto je z toho tolik fotek :D).

Půdování

Další fáze se nazývá půdování jde (nečekaně) o tvorbu tzv. půdy. Což je oblast uprostřed podrážky, kterou je třeba zarovnat s lemem. Tedy ji něčím vyplnit. V kvalitní moderní kožené obuvi se používá korek. Ač to jistě není 100% historické, chci botu co nejpohodlnější (když už je s ní tolik práce). V OBI jsem tedy zakoupil jeden kus korkové podlahy (v podstatě pás korku, cca 2m²), který vyšel cca na 100Kč.

Celou oblast, kterou je třeba vyplnit korkem, jsem vylepil levnou malířskou páskou. Tvar obtáhl propiskou a celou pásku odlepil. Tvar vzniklý obtahováním jsem vystříhl, takto vzniklou šablonu jsem následně přilepil na korek. Ten jsem vyřízl do patřičného tvaru.

Rozhodl jsem se však s vlepením půdy počkat, nejprve bylo nutné obstarat šenk!

Vyřezávání šenku

Šenk? Ten chlápek co nosí víno? Ten Lanister, kterého Cersei ve Hře o Trůny vyu…zneu… no prostě ne! To není ten šenk. Šenk je v obuvnictví kovová nebo (dříve) dřevěná výztuha, která podporuje klenbu vaší nohy. Nejspíš by se dal koupit ve specializovaném obchode, nicméně já se rozhodl jej vyrobit.

Jako materiál jsem si zvolil lamelu ze starého roštu z postele. Nevím přesně co to bylo za dřevo (resp. překližku), ale bylo to pružné a vydrželo to i několik let tchánovy váhy (tím si místo v mé botě více než zaslouží).

Lamelu jsem podélně rozpůlil a seřízl na vhodný rozměr. Ačkoliv byla prohnutá, radius neodpovídal prohnutí ševcovského kopyta a tudíž ani klenby nohy. Bylo jej nutné ohnout ještě o něco více. Rozhodl jsem se jej proto nahřát ve vodní lázni.

A následně upl do ponku a sevřel do vyhovujícího tvaru. V tomto tvaru jsem nechal budoucí šenk vychladnout a vyschnout.

Tadá! Hotový šenk.

Na kopytu druhé nohy jsem vyzkoušel, jestli je nyní zahnutí šenku ideální.

A bylo! Jde se vlepovat! Aby šenk lépe do boty zajel, ještě jsem jej před namazáním lepidlem, nožem upravil.

Zkouška jestli sedí

K vlepení šenku do boty jsem použil PVA lepidlo (polyvinyl acetátové, prostě typ jako herkules, používá se na dřevo). Pečlive šenk napatlal a vložil do na své místo, pod hnědé vrstvy kůže.

 

Nyní už jsem mohl beze strachu vlepit i půdu. Tu jsem přilepil chemáčovým lepidlem (jiná značka než chemopren, ale v podstatě to samé).

U těchto typů lepidel, nikdy neškodí, když se domluví kladivem.

Floky

Co ale s patou? Nezasloužila by si také svůj pásek kolem dokola? Někteří ševci to tak skutečně dělají, já jsem lenoch, proto jsem se rozhodl vzít kus kůže a nalepit jej přes celou patu. Ještě předtím, jsem ale patu oblepil malířskou páskou a pečlivě zakreslil kam až sahá šenk.

Proč je důležité vědět kam šenk sahá? Kus kůže na patu nebudu pouze vlepovat, přidělám jej i floky!

Floky? Jako nemít ani floka? Co je to vlastně ten flok? Tetička Wikipedia by nám řekla:

Flok je název dřevěného hřebíku, které používali ševci, když ještě neexistovala strojní výroba bot.

Byly to hranaté, drobné dřevěné kolíčky, nejčastěji ze smrkového dřeva, délky asi 1,5 cm. Natloukaly se zespodu, většinou do zimní obuvi po jejím obvodu, někdy i ve dvou řadách do kůže – podešvi. Tím byly boty zpevněny, neboť pouhé lepidlo tehdy nestačilo a sešití také ne.

Popis krásný, nicméně k tomu, že byly nejčastěji ze smrkového dřeva, bych rád viděl zdroj. Floky se používají i v dnešní zakázkové obuvi, nejčastěji jsem narážel v prodejnách na floky z citronového dřeva (ach jak exotické). Já sám jsem se opět uchýlil k výrobě floků a to ze zbytku buku, který mi ležel v dílně.

Kdyby byly jeden jako druhý, dílo by ztrácelo na autenticitě.

Dobrá tedy, šablona z malířské pásky, která ukazuje kde je šenk, abych do něj nenamlátil floky je hotova. Floky samotné – hotovy. Zbývá jen vzít kus kůže a vlepit jej na patu (4mm hovězí hlazenice).

Vlepený kus paty jsem seřízl, aby se s ním dalo lépe pracovat. Poté jsem na něj vrátil malířskou pásku s vyznačením šenku.

Na malířskou pásku jsem si přibližně vyznačil kam umístím floky. Označená místa jsem nejdříve proděravěl tenkým šídlem a následně i tlustošídlem, které jsem si vyrobil přesně k tomuto účelu.

Tlustošídlu jsem musel trochu domluvit kladivem. Floky jsem opět namazal PVA lepidlem a velmi opatrně vklepal do děr po šídle (velmi snadno se štípaly, proto ta opatrnost).

Floky jsem záměrně udělal delší, než bylo třeba. Přebytek jsem ustřihl nůžkami na železo (které používám na všechno, jen ne železo). Šlo by je upilovat i pilkou, ale bál jsem se, že se vyviklají.

Patu jsem připevnil dvěma řadami floků. Po zaschnutí lepidla bylo možné sloupnout malířskou pásku, značení již není třeba. Abych floky zarovnal s kůží, zbrousil jsem je rašplí.

Další (úrodná?) půda

Nyní je třeba vyplnit oblast, která zarovná patu i lem boty. Postup byl i v tomto případě stejný.

Zde je možné vidět, že půdování jsem prováděl v mezičase, kdy schlo lepidlo floků.

 

Podrážka

Zbývá už jen přidělat podrážku. Další kus kůže tedy padne na oltář tohoto projektu. Botu jsem na kůži postavil a obkreslil přibližný tvar.

A ten vyřízl.

Teď už nikdo neuvidí, jaká tajemství se v podrážce skrývají! Ha há!

Oba povrchy jsem se chystal natřít chemoprenovým lepidlem a…pak mi lepidlo došlo. Stačilo? Ne. Výhoda chemoprenu je, že po zavadnutí je možné natřít další vrstvu a lepidlo se opět chytne. Navíc bude při více nátěrech držet lépe. Tudíž žádná katastrofa.

Lepení podrážky však není tak snadné jako předchozí slepy. Je nutné přemluvit lem, aby se neohýbal směrem nahoru. K tomu je možné lem trochu navlhčit, aby byl tvárnější. Tuto vlastnost přišitého lemu (pásku) je možné využít, pokud bych chtěl na botách špičiky zahnuté nahoru (což mi ale jednou stačilo – ne díky).

Aby bylo přemlouvání lemu ještě snažší, vzal jsem si na to kleště. Plán byl takový, že podrážku přitluču ke středu a budu postupovat směrem ven a dávat obě části postupně dohromady. Kleštěmi budu secvakávat neposedné konce. Aby neudělaly na kůži rýhy, přilepil jsem jim na zuby zbytky kůží.

Om nom nom

Lepidlo jsem nechal chvíli odpočinout a pak se pustil do dramaticky nejnáročnější části podrážky – seříznutí.

Stačí aby mi uklouzla ruka a můžu začít od znova.

 

Zbytek

Hrany seříznuté podrážky, jsem upravil hranořízkem.

Následně udělal zespoda rýhu na zapuštění stehu.

Následovaly i díry pro steh – teď to jen omylem nepíchnout i do té boty.

Při obšívání dobře posloužily mé věrné zahnuté jehly.

Patník

Abych už mohl v botě ťapkat, zbývá poslední. Podpatek. I boty, které nemají dámský vysoký podpatek, mají alespoň nějaký. Postup je více méně stejný, jako při přidělávání podrážky – přilepit a přiflokovat.

Není to však tak jednoduché, boty které nejsou dělané strojově (tzv. metoda Goodyear – podle výrobce) mají podrážku vypouklou a to by obzvláště na patě nemuselo vyústit v pohodlnou chůzi. Řešením je kus kůže ve tvaru paty na botě, tento kousek je však směrem do středu sražený kosícím nožem, můžeme si jej představit jako takový klín ve tvaru U.

Vzhledem k tomu, že kosící nůž nemám a byl jsem líný kosení provádět obyčejným výsuvným nožem, rozhodl jsem se vlepit kůže bez kosení a následně jí ve středu zbrousit rašplemi a pilníky.

Patlámo patlámo.

Opět jsem vlepil velký kus kůže, s tím, že jí seříznu po přilepení.

Na vytvoření rovné plochy na patě jsem si, kromě rašple, vzal na pomoc i čepelku do výsuvného nože.

Přes tuto vrstvu jsem nakonec vlepil ještě jednu – stejným způsobem.

I přes důkladné broušení však bota nedosedala na rovném povrchu uplně na celou podrážku, rozhodl jsem se proto ještě vlepit na patu jeden kousek – takový klín.

Ačkoliv lepidlu důvěřuji, rozhodl jsem se patu upevnit ještě floky, postup byl opět stejný.


Abych trochu napravil tvar celé podrážky zbrousil jsem hrany tak aby byly hladké a v oblých tvarech (tím jsem se zbavil „okousaných“ tvarů, které jsou vidět na předchozím obrázku).

 

S botou už bych nyní mohl chodit a skotačit, stačilo by jen vyndat kopyto. Protože mi bota dala hodně práce, rozhodl jsem se udělat ústupek historičnu a vlepit i gumovou podrážku. Tak bota vydrží o dost déle, navíc jakmile se guma ošoupe, mohu ji nahradit další (což by u kůže bylo daleko pracnější).

Profesionální ševci historické obuvi mají koupenou celou desku pryže, ze které si na pásové pile vyříznou požadovaný tvar. Vzhledem k tomu, že boty dělám jen jedny, byl by to obrovský přebytek materiálu. Rozhodl jsem se proto koupit podrážku hotovou. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou koupit trekovou podrážku, nebo dokonce podrážku do kanad. Chodilo by se v nich velice dobře, v lese by mi to neklouzalo, na druhou stranu bych však skončil v LH pekle a o to přece nikdo nestojíme. Uchýlil jsem se proto ke kompromisu, použil jsem tzv. sloní uši a patu v hnědé barvě. Pár od obojího vyšel celkem na 120Kč (dvě paty + dvě chodidla = 120Kč).

Podrážku jsem nejdřív na botě vyzkoušel (koupil jsem ji o dost větší, proto nebylo třeba se bát, že by nestačila).

Obě strany namazal lepidlem a přilepil (kladivo opět dopomohlo).

Po krátkém odpočinku lepidla, jsem gumu seřízl, tak aby měla přesně tvar podrážky.

Hranu podrážky jsem opět zbrousil. (při broušení jsem bohužel zavadil i o vrchní část boty, to bude nutné později zamaskovat mořidlem 🙂 )

Následovala pata.

Gumové části podrážky jsou nyní na svém místě, sláva! Vhledem k tomu, že jsem gumovou patu neměl při lepení kožené u sebe (a ani jsem nebyl rozhodlý, jestli tam gumová bude), kožená trochu přebývá gumovou, s tím se hold budu muset smířit.

Zbývá už jen namořit podrážku, která je zatím v tělové barvě.

 

TADÁÁÁ! A je to! Bota je hotova, nyní si ji můžu nasadit a…počkat! Nemůžu! Musím ještě vyndat kopyto. Vhledem k tomu, že jsem tam dal pudr, bude to určitě v pohodě…

Ke kopytu nebylo žádné příslušenství. Proto bylo nutné si vyrobit trn, na který kopyto nasadím (část kopyta, která kouká v sobě má díru). Vysoustružil jsem si proto kovovou tyčku, která do něj přesně seděla.

Spodek jsem udělal čtvercový, aby se dal upnout do svěráku.

A botu na něj nasadil. Hej rup! A nic…

Protože jsem botu nechal dlouho otálet, než jsem ji dokončil, kůže veškerý pudr pozřela, nebo se vypařil. Prostě a jednoduše tam už nebyl (jak jsem zjistil po sundání z kopyta) a neplnil svou funkci. Sundavání z kopyta byl pravý porod. Ne vážně, nešlo to a nešlo, zkoušel jsem rvát silou, zanořit do boty lžíci a rvát silou i s lžící (prosím neříkejte tchánovi co se stalo s jeho oblíbenou lžící). Napadlo mě botu nastřihnout (ehm, paralela s porodem začíná být nevhodná), ale nakonec hrubá síla zvítězila. Ovšem důsledkem silového řešení byl prasklý šev vzadu na patě (resp šev vydržel, kůže praskla). Nebude to těžké opravit, udělám nohavici dost dlouhou na to aby nahradila prasklou kůži.

Botu jsem samozřejmě rovnou vyzkoušel a prošel se s ní. Jako každá kožená bota, potřebuje ještě prochodit, ale díky jelenici uvnitř boty je bota velmi příjemná. Přidávám pár fotek s botou, konečně osvobozenou od kopyta.

Ač je bota nyní plně funkční, už od začátku plánuji, že to bude vysoká obuv. Proto přibyde ještě bonusová část, s tvorbou nohavice.

Díky za přečtení, pokud se vám návod líbil, nezapomeňte okomentovat, nebo alespoň přidejte hvězdičku pod článkem.

VV

Šití historizující obuvi (část 2)
4.92 (98.46%) 13 hlasů

2 komentáře: „Šití historizující obuvi (část 2)

    1. Správný dotaz :-D. Ve skutečnosti už jí mám rozdělanou, nicméně dělám je postupně, abych neopakoval příp. chyby v technologii tvorby :-).

Napsat komentář