Měkčený meč Orkrist (první část)

Trilogii filmů Hobit by se dalo vytknout mnohé. Co by však odsoudil jen kverulant, jsou špičkové propriety a kostýmy. Právě jimi jsem se inspiroval při výrobě larpového Orkristu, který jsem se snažil vyrobit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Při výrobě jakékoliv věci podle předlohy, je dobré vytvořit si šablonu, pomocí které můžeme postupovat. Fotek Orkristu je na internetu celá řada, vytisknout jej v životní velikosti však není uplně snadné a pokud nemáte k dispozici plotter, bude potřeba mnoho ladění a možná i výpočtů. Všechno toto ladění a výpočty jsem absolvoval, jen abych zjistil, že reálně má filmová předloha nesmyslně dlouhou rukojeť. Vzal jsem tedy tvořivost do vlastních rukou a pomocí grafických editorů jsem design upravil, aby více odpovídal reálným bojovým potřebám. Zároveň jsem tento upravený design převedl na jednoduché černobílé tvary (pro přehlednost při výrobě) a rozsekal do pdf tak, aby jej bylo možné vytisknout z jakékoliv tiskárny na papíry formátu A4. Po slepení vytištěných papírů vznikne šablona v životní velikosti. Toto pdf si můžete zdarma stáhnout kliknutím na obrázek.

orkrist-sablona
orkrist-sablona

 

Původní barevný design orkristu, taktéž připravený k tisku na A4 si můžete stáhnout zde.

Následuje popis výroby jednotlivých částí larpového Orkristu. Nutno zmínit, že po slepení šablony, jsem jí opět rozstříhal podle potřeby, na jednotlivé části (čepel, záštíta…).

Záštita

Hrubě opracovaná záštita
Hrubě opracovaná záštita

Jako první jsem se pustil do záštity. Měl jsem v plánu kromě měsícové části, která je více méně kolmá na jádro, nechat dřevěnou část záštity až po čepel. Tu část, jenž zasahuje do čepele vytvaruji, aby se jako čepel i tvářila. Po potažení kobercpáskou nebude poznat rozdíl mezi pěnou a začátkem dřeva. To ušetří mnoho starostí s uchycením pásky. Takto blízko záštitě se v boji nikdo nedostane, proto to považuji i za dostatečně bezpečné řešení.

Od minulého projektu se mi na skladě válela půl centimetrová buková překližka. Ta posloužila jako materiál. Nařezal jsem ji na obdélníky, velikost jsem odvodil ze šablony. Jednotlivé obdélníky jsem slepil lepidlem na dřevo a nechal ve svěrkách zatuhnout přes noc. Po zatuhnutí lepidla, jsem na dřevěný kvádřík nalepil kancelářským lepidlem část šablony se záštitou. Základní tvar jsem vyřízl pomocí přímočaré pily. Okraj oblasti, která měla být níž než zbytek (čepelová část) jsem několikrát obtáhl dlátem. Poté, stále za pomoci dláta, se prokousal jednotlivými vrstvami, dokud neměla dřevěná čepel šíři cca 3cm. Měsícovou část jsem vytvaroval za pomoci rašplí a dlát. Nižší část (budoucí čepel) jsem prozatím nechal hranatou, s tím že ji vytvaruji až podle měkké části čepele.

Vrtání slotu na jádro bylo při tomto tvaru peklo. Bylo třeba pečlivě rozměřit kudy má vrták vstoupit do dřeva a kudy by měl vyjít. Pomocí různých klínů a pomocných dřevíček jsem jej usadil v drill pressu a vyvrtal dvě 8mm díry. Vrták pak použil i k navrtání příčky mezi dírami. Finální začištění jsem provedl opět pomocí dlát. Jádro ve slotu sedí jak ulité, pomalu bez lepidla a jako bonus se podařilo jej navrtat rovně.

Rozpracovaná záštita
Rozpracovaná záštita

 

Čepel

Na záštitě, snad kromě tvaru, není nic zvláštního. U každého larpového meče je to více méně stejné. Překližka, nebo jiné dřevo, se vyřeže do požadovaného tvaru. A právě záštita je snad jedinou věcí, kterou jsem na tomto projektu udělal tradičně. Se všemi ostatními prvky meče jsem se vydal na tenký led experimentálních postupů. Čepel je hrdým zástupcem těchto experimentů.

Při tradičním (ověřeném, chcete-li) postupu se měkčící pěna lepí v pásech na jádro a člověk se modlí, aby tvar dopadl jak potřebuje. Obvykle nám ke spokojenosti stačí rovná čepel. Případně se měkčení nalepí halabala a pak se zbrousí do požadovaného tvaru. Proti broušení nemohu říci ani půl slova, snad jen že je z toho velké množství bordelu. Díky bohu za řezačku larpových ostří, která sice smrdí, ale uklízet se po ní nemusí. Tradičně jsem to však nechtěl. Měl jsem v hlavě postup, pomocí kterého jsem dosáhl ostří z jednoho kvádru polyuretanu s dírou přesně na jádro.

Pojďme se tedy podívat, jak jsem toho dosáhl.

Jako měkčení jsem použil 3cm tlustou desku poretenu. Nalepil na ni, vystřiženou šablonu a vyřízl pomocí již zmíněného odporového drátu. Tří centimetrová část desky posloužila jako nejtenčí rozměr čepele. Budoucí, nyní však značně placatou, čepel jsem zkontroloval, zda-li sedí na záštitu.

čepel + záštita
čepel + záštita

Vše bylo tip ťop. Šablony prostě mají něco do sebe. V tuto chvíli jsem měl velkou chuť pustit se i do tvarování reliéfu čepele, avšak to muselo počkat, neboť pro vyříznutí otvoru pro jádro, jsem potřeboval vrchní i spodní stranu rovnou.

Jak na slot pro jádro, abychom měkčení nemuseli zbytečně pitvat? Nakonec jsem našel několik způsobů, zjednodušeně řečeno, jde o: vrtání, řezání a teplo.

Vrtání

Vrtání je pro všechny postupy společná část. Stejně jako u záštity, slot na jádro prostě navrtáme. Je tu však jeden problém. Měkká část čepele má něco kolem sedmdesáti čísel. Koukali jste kolik takhle dlouhý vrták stojí? Nekoukejte :D. Nezbývá než si vytvořit vlastní. Materiálem pro vrták se u mě stala hliníková trubka s vnějším průměrem 8mm a délkou jednoho metru. Cena? 50Kč. Ideální.

Aby se z trubky stal vrták, rozhodl jsem se na jednom konci vybrousit zuby a naostřit je. Pokud bych zuby udělal nestejné, vrták by uhýbal během vrtání do stran, což je rozhodně nechtěný efekt. Proto jsem si pečlivě spočítal obvod kruhu:

O = π × d = 2 × π × r

tzn. O = 3.14 × 8 = 25,12 mm => 2,5 cm

Podle mých výpočtů je tedy třeba dva a půl centimetru materiálu k omotání trubky tlusté 0.8mm. Využil jsem čtverečkovaný papír a nakreslil v čtverečcích diagonály – budoucí zuby. Zubů bylo celkem pět, tedy jeden měl půl centimetru. Zuby jsem překreslil na papírovou lepící pásku a nalepil na trubičku.

Vrták poretenu
Vrták poretenu
hliníkový vrták
hliníkový vrták

Za pomoci pilky na železo a pilníků jsem zuby vytvaroval a nabrousil.

Hotový vrták na poreten
Hotový vrták na poreten

Vrták jsem vyzkoušel na odřezcích a fungoval skvěle, avšak v případě čepele nebylo možná prostě pěnu vzít a začít vrtat. Bylo potřeba zajistit aby vrták byl celou dobu rovně příp. uplně nevyjel z čepele ven. Vytvořil jsem proto uchycovací systém, do kterého jsem pěnu upnul. Tento systém (v angličtině bychom ho označili slovem jig) se skládal ze špalíku do kterého jsem navrtal díru o průměru vrtáku, a který byl dost tlustý na to, aby vedl vrták rovnoběžně s podložkou. K tomuto špalíku jsem přichytil úhelník, aby podpíral čepel ve správném směru. Nakonec jsem na čepel položil prkno, které jsem zatížil (na fotce je přichyceno svěrkami).

Konstrukce pro vrtání  do měkčení.
Konstrukce pro vrtání do měkčení.

Pak už zbývalo jen uchytit hliníkový vrták do vrtačky a s podivným pocitem jej zasunout do otvoru ve špalíku. První díra byla hotová během pár chvil a pečlivé uchycení i s propočty, kde ve špalíku díru udělat, se vyplatily. To vše ještě jednou a vrtání do pěny máme za sebou.

Pěnová příčka

Stejně jako v případě záštity, nám mezi vyvrtanými dírami vznikla příčka, kterou potřebujeme odstranit. Můj první nápad byl vzít dvě dřevěné tyčky o průměru děr (8kč z kus) mezi ně nalepit kus čepelky z výsuvného nože, která by při zasunování odřízla horní část.

tyčky spojené čepelkou
tyčky spojené čepelkou

Řešení se ukázalo téměř jako funkční, tedy při přilepení čepelky na šikmo. Bohužel jen téměř, po pár centimetrech se řezání vždy zastavilo a nebylo možné nenásilně pokračovat dál. Trochu pomohlo do tyček pouštět vibrace z nástrojů, ale celou čepel jsem pomocí tohoto postupu nebyl schopen dokončit.

Bylo tedy nutné přistoupit k radikálnějšímu způsobu. Tím bylo vzít kovový prut, nahřát jej nad propan-butanovým hořákem a za použití podobného uchycení jako při vrtání, příčku vypálit. Nažhavený prut projel poretenem jak nůž máslem. Ani tento postup však není uplně bez problému. Tekutý poreten se vrství na konci kovového prutu a po chvíli se jím už prut nepropálí. V takovém případě jsem se vrátil k vrtání a pokoušel se vrtákem navrstvený materiál vytáhnout. Zkoušel jsem vypálit slot pro jádro i bez předchozího vrtání, výsledky těchto pokusů však nebyly povzbudivé.

Tvarovaný reliéf na jedné straně. Slot na jádro.
Tvarovaný reliéf na jedné straně. Slot na jádro.

Vše se nakonec zadařilo a jádro sedí v měkčení jak ulité. Fotka výše je již z procesu broušení a tak se zdá, že vrchná strana je tenčí. Je však jen vytvarovaná, narozdíl od té spodní.

Úkos

Po vykutání díry pro jádro jsem se konečně mohl pustit do tvarování úkosu. Nemám rád když jsou larpové meče jak placky. Člověk má pocit, že třímá obří nanuk, namísto meče. Nastavil jsem svou řezačku larpových ostří na vhodný úhel a projel čepelí tak aby vzniklo ostří. To jsem ještě smirkem přebrousil tak aby vzniklo vypouknutí podle šablony.

úkos čepele
úkos čepele

Rukojeť

Ve filmu je rukojeť čepele stylizovaná do podoby dračího zubu. Tvůrci propriet na svých blozích popisují jak se tohoto efektu snažili dosáhnout a z jaké kosti jej vyráběli. Mě do jisté míry připomíná jelení paroží a proto jsem se jej rozhodl pro rukojeť použít.

shoz paroží
shoz paroží

porcování a výběr vhodného kusu
porcování a výběr vhodného kusu

Provrtat paroží tak, aby se dalo nasadit na laminátové jádro, není žádná sranda. Při vrtání z paroží létá kupa jemného prášku, který by člověk neměl vdechovat. Paroží má nepravidelný tvar, takže jen těžko předvídat kde se vrták vynoří. Existuje však trik, jak si práci s parožím trochu usnadnit. Pokud paroh uvaříte, porézní vnitřek změkne a je skoro jak modelína (ale opravdu jen skoro). Navíc pokud rozvařený morek zaschne v kontaktu se jiným materiálem, vytvoří se prý celkem pevný spoj (tuto informaci však nemám ověřenou).

Vaření parohu
Vaření parohu

Kouřové efekty uvařeného paroží
Kouřové efekty uvařeného paroží

Vrtání do parohu
Vrtání do parohu

Při vrtání do parohu se mi nejlépe osvědčilo jej prostě držet v ruce a dávat pozor, zda li se vrták pohybuje správným směrem a nesnaží se nikudy „vykouknout“. Při vrtání jsem používal různé úhly pod jakými jsem vrtal a finální dodělávky jsem řešil pomocí dlát, rašplí a pilníků.

Zkouška zda-li sedí a konzultace se šablonou.
Zkouška zda-li sedí a konzultace se šablonou.

Hlavice

Pro výrobu hlavice jsem koupil kruhovou ocel o průměru 40mm. Konkrétní typ jsem si nechal poradit přímo na prodejně. Jednalo se o hutní materiály Kondor. Půl metrová tyč ocele vážila půl kila a stála stovku. Za pomoci flexy jsem ukrojil (ano opět podle šablony) část do špičky a zabrousil okraje. Při tvarování jsem se hodně řídil obrázky z originálu, které jsem našel na internetu.

hlavice orkristu
hlavice orkristu

Vrtání zakulacené části hlavice
Vrtání zakulacené části hlavice

Vrtání díry  pro jádro
Vrtání díry pro jádro
Hotová ďuzna
Hotová ďuzna

Lepení jádra a hlavice polyuretanovým stavebním lepidlem
Lepení jádra a hlavice polyuretanovým stavebním lepidlem
Jádro přilepené k hlavici
Jádro přilepené k hlavici

Kompletace

Všechny části už stačilo pouze zkompletovat. Hlavice, rukojeť i záštita, jsou k jádru přilepeny pomocí PU lepidla. Čepel se drží jádra pomocí lepidla UHU. Rukojeť bylo nutné dotvarovat aby seděla k hlavici.

 

Orkrist zkompletovaný
Orkrist zkompletovaný

V příštím návodu najdete pár tipů jak meč potáhnout kobercovkou a nabarvit. Zároveň budu dodělávat všechny vystouplé ozdoby a jiné frajeřinky. Navíc zvýšíme trvanlivost meče pomocí vhodně umístěného koženého řemínku na čepeli.

Díky za přečtení

VV

Měkčený meč Orkrist (první část)
4.85 (96.92%) 13 hlasů

8 komentářů: „Měkčený meč Orkrist (první část)

  1. To vrtání otvoru pro jádro do měkčení byl koukám dobrý porod 😀 Do toho bych se pouštěl až v případě nejkrajnější nouzle.. no ale dopadlo to výborně, jak se zdá 🙂

Napsat komentář